Strike Sport Motoráj Maraton Ukrajina 2009
A už to jede. Už se soukolí točí a nikdo už jej nedokáže zastavit. Je krásné nedělní poledne a celý organizační team netrpělivě očekává příjezd účastníků historicky prvního vícedenního závodu pro velká endura konaného mimo území České republiky.
Do pozdních večerních hodin přijíždějí do penzionu U Leva u obce Pylypets na Zakarpatské Ukrajině závodníci v autech, v dodávkách i po ose na závodních strojích jako za dob Franty Šťasného, probíhá ubytování, technické přejímky, vyplňování formulářů, seznamování se soupeři. Naštěstí nikdo nepřijel nepřipraven, takže všechny stroje byly bez připomínky připuštěny na start a stejně tak všichni jezdci. Pouze Zdeněk na Transalpu měl obutého Trelleborga vepředu a E09 vzadu, ale jelikož to byly nové pneumatiky, mohl jít na start. Zbytek stratovního pole měl obuté pneumatiky řady cross a Roman na Varaderu - nemoha sehnat přední 19ku- obul i na přední kolo zadní pneu. A jak si tento nápad později pochvaloval!
Po přivítání a krátkém proslovu už přichází na řadu první rozprava s jezdci, kde se kluci (bohužel se do závodu nepřihlásila žádná žena) dozvídají, čeho se musí držet, čeho naopak vyvarovat, co by jim mohlo pomoci a jak by se měli zachovat v té či oné situaci.
Celé startovní pole je plné elánu a Hajnýho proslov neustále někdo přerušuje více či méně vtipnými poznámkami. Však on je ten smích přejde :-)).
Pondělí, první etapa, 95Km
V pondělí ráno v 7,30 probíhá krátká rozprava k první etapě závodu, protože večer kvůli problémům na hranicích nebyli přítomni kluci čtyřkolkáři.
A v osm hodin českého času jde první závodník na start. K překvapení všech se nerozdávají přejezdové itineráře, protože žádný přejezd není :-)). Do ostré etapy se startuje rovnou z kempu a po dvaceti metrech silnice se odbočuje na louku, jejíž vrchol halí hustá mlha. Nechám dva závodníky odstartovat a vyjíždím za nimi s kamerou na přilbě.
Slyším vrčet motory na úplně opačné straně, než kam se má jet, takže když se kluci noří z lesa, ukazuji jim správný směr a poté ještě několika dalším. Na jednoho mávám, ten zamává také a odjíždí někam do neznáma :-)). Teprve když se v louce vyjela znatelná stopa správným směrem, odjíždím po trase zase o kus dál.
Mlha zůstává pod námi a závodníci se můžou poprvé kochat krásnými panoramaty Karpat.
Několik kilometrů jedeme po loukách a přichází první problém, když se závodníkovi na Africe nedaří udržet motorku na prostředku cesty mezi kolejemi a zadní kolo mu padá do koleje. Chvíli bojuje, ale společnými silami dostáváme i přední kolo afriky do koleje a můžeme pokračovat.
Do krátkého výjezdu k pomníčku najíždím za Renkem na GS 800, ale bohužel musíme v prudkém stoupání zastavit a počkat, až Stygofil zvedne Advíka ležícího přes cestu. Renek neslušně nadává, že už se nerozjede, ale nové Cčko je nové Cčko :-)). Krmí mně pořádnou sprchou z kamenů, po pár vteřinách se k němu přidává i Stygi, krčím se za štítkem a připadám si jak v betonárně, jenom čekám, kdy na mně začnou lít vodu a sypat písek :-)).
Následují další luční pohodové cestičky ústící v lesní cestu plnou kaluží. Vzhledem k dlouhotrvajícímu suchu jsou kaluže poloviční oproti těm, které si pamatuji z najíždění.
Stojím nad prvním sjezdem, čekám na dalšího figuranta pro filmování, přitom poslouchám ječení několika motorek a hlahol několika lidí. Vím, kde jsou :-)). Dole pode mnou. V kalužích. Nebo spíš v KALUŽÍCH :-)). Mrzí mě, že jsem k nim nejela hned, protože ty záběry by určitě stály za to :-)). Přijíždí Peter na SuperTenerce, v závěsu za ním Roman na Varaderu a čtyřkolkáři. Pouštíme čtyřkolky před sebe a v jednom konvoji dojíždíme ke kalužím. Varadero během pár sekund po levoboku mizí pod vodní hladinou, čouhá mu jen pravé zrcátko, řídítko a kus nádrže, SuperTenere projíždí takřka bez problémů a čtyřkolkáře slyším konstatovat, že když to daly motorky, dají těch zhruba 60cm bahnité vody na výšku a asi deset metrů na délku také :-). Vracím se k první louži, která znamená konečnou pro první stroj – Afrika PavlaS si nasála blátivou vodu. Sice ji kluci čtyřkolkáři velmi ochotně nabízejí roztažení na laně, ale není to nic platné. Afrika se sice po příjezdu servisních jeepů na chvíli rozpohybuje, ale po pár kilometrech lezou z motoru takové zvuky, že její nešťastný majitel další účinkování v závodě nadobro vzdává.
Dalších asi patnáct set metrů spolu s Varaderem a SuperTenere projíždíme jednu kaluž za druhou, některé jsou hlubší, některé nečekaně mělké, člověk nikdy dopředu neví, jestli se zaboří až po nádrž nebo sotva smočí stupačky. Všechny vypadají stejně.
Potkáváme KTMatěje na sportovní 4kolce zapadlého v blátě a několikrát na pár desítkách metrů mu pomáháme sportku vyprostit a roztáhnout.
Na suchu je Matěj ze čtyřkolek suverénně nejrychlejší, ale na bláto není "zadohrab" stavěný...
Opouštíme bahenní koupele, před námi se rozprostírá prosluněná louka, na níž to vypadá jak na obrazu Bitva u Waterloo: Ondrovo SuperEnduro po kontaktu s vodou odmítá spolupracovat, Varaderu upadla stupačka, Tenerka má prázdné přední kolo a čtyřkolka nejede. Z louky se stává provizorní servisní středisko, kluci si navzájem pomáhají, po chvíli přijíždí servisní jeepy. Nemůžu nijak pomoci, takže nechávám kluky svému osudu a jen doufám, že všechny stroje budou schopné pokračovat, protože skončit po prvních dvaceti kilometrech, to by byla opravdu hrozná smůla.
Zastavuji se na pár slov u první kontroly nad loukou a dozvídám se, že moc spokojených závodníků zatím nemáme, kluci si spíš stěžují na zbytečně velkou obtížnost úvodní etapy. Trošku mi to kazí náladu, ale věřím, že se jedná pouze o nerozježděnost a že se jejich mínění v průběhu závodu změní. Protože když si tak v hlavě promítám další etapy, nenapadá mne žádná, která by byla snazší ;-).
Pokračuji dále po trase, nikdo přede mnou, nikdo za mnou, jedu sama, nemám koho filmovat. Konečně vidím z dálky mávat Matěje. V blátíčku uprostřed lesa se pokouší svojí sportkou vytáhnout z bláta Zdeňkova Transalpa. Marně. Sportka ječí, kurt praská, ale Tranďák se nehýbe ani o milimetr. To není bláto, to je plastelína. Prý tam takhle trčí už tři čtvrtě hodiny a dokonce začal mít obavu, že vůbec není na trase, když pořád nikdo nepřijížděl. Když z ničeho nic nejde na Transalpu ani vyřadit a nastartovat, Matěj odjíždí a my dumáme, co dál. Safra to by bylo, abychom ho nedostali ven! Po pár minutách Tranďák startuje, Zdeněk obkročmo na něm drží plný plyn a já se po kolena v blátě snažím za dráty otočit předním kolem. První centimetr! A přece se točí! :-)). Kousíček po kousíčku suneme Transalpa na pevnou zem. Ujede jen takovou vzdálenost, na jakou dokážu otočit kolem, to jest asi pět centimetrů na jeden pokus :-). Dvakrát si dáváme pauzu a po necelých deseti minutách je hotovo.
Pokračujeme se Zdenkem společně asi půl kilometru a nalézáme zapadlého Matěje :-)). Daleko nedojel :-)). Vyprošťujeme jej, vracíme se k motorkám, opět se vracíme k Matějovi, vyprošťujeme jej, vracíme se k motorkám, popojíždíme, opět vyprošťujeme sportku z bláta.... :-)). Konečně máme bahno za sebou a před námi je jen pohodový sjezd ke druhé kontrole.
Sleduju kluky a v duchu je chválím za bezchybnou navigaci.
Na druhé kontrole kluci odjíždějí do posledního úseku dnešní etapy a já čekám na další závodníky, za které bych se s kamerou upíchla. Dlouho nic, pak přijíždějí čtyřkolkáři, podle jejích slov se jim zatím trasa líbí a užívají si ji. Půlhodinu po nich doráží Roman na Africe s Radkem na LC8. Romana po pádu bolí rameno, takže si ode mne bere Ibalgin, Radek odjíždí do cíle sám a Roman raději vzdává zbytek etapy a odjíždí do cíle po silnici. Čekám ještě další půlhodinu a přijíždí Jíra na LC8 s Alešem na GS 1150. Jíra háže epesní tlamu na kameru přímo před kontrolním stanovištěm, naštěstí bez dalších následků :-)). Kluci jsou moc fajn, takže vyrážím s nimi, respektive za nimi. Jíra jede jak drak, ale na každé křižovatce čeká na Aleše, protože boGSer má přece jen proti LC8 v terénu trochu nižší průměrnou rychlost. Ale jedou bez bloudění, bez zbytečných zastávek stále vpřed.
Filmuju kluky v krátkém brodíku, který nejedou kolmo, ale mírně ze šikma a připravují mi tak horkou chvilku, neboť netuším, jestli v místech, kde se rozhodli řeknu překonat, ji překonat lze :-)). Naštěstí lze a jedeme dál :-).
Asi desetiletý chlapec nás ve sjezdu z hřebene zastavuje a posílá patnáct metrů zpět, protože v místech, kde při najíždění nebylo nic, nyní vede ropovod a není možné tudy projet. Díkybohu souběžně s naplánovanou trasou vede ještě jeden průsek ústící v tom samém místě a tenhle drobný zádrhel tedy závod nijak neohrozil. Spíše naopak se jednalo o zpestření v podobě slalomu mezi kompresory, přejíždění hadic či kličkování mezi buldozery :-).
Jedu stále s Jirkou a Alešem, do cíle zbývá už jen jedna kontrola a zhruba třicet bezproblémových kilometrů. Poslední sjezd po louce do vesnice, poslední fotograf, pak už jen kousek asfaltu a vytoužený cíl. Zastavuji u fotícího Tomáše a koukám na kluky, jak si podávají ruce na znamení toho, že to dali, že jsou už prakticky v cíli. Líbilo se mi to gesto :-). A ještě více se mi líbilo, že ač by byl Jíra znatelně rychlejší, vždycky na svého kolegu počkal a když bylo potřeba, okamžitě mu přispěchal na pomoc. Prakticky se vzdal boje o „bednu“ pro to, aby spolu s Alešem dotáhli boGSera do cíle. Kdyby se udělovala cena za fair play, získal by ji Jirka.
Je pět hodin odpoledne a v cíli už jsou skoro všichni. Čeká se jen na Petera s Tenerkou, který sjel z trasy, spadl z meze a nedokázal motorku vlastními silami dostat zpět na cestu.
Bohužel po příjezdu do kempu zjišťuji kromě utopené afriky i další odpadlíky: Franta na X-challenge spadl tak nešťastně, že urazil nálitek vodní pumpy. To je konečná. Roman na Varaderu zase urazil stupačku a také musel vzdát. Oboje se sice snažil místní zámečník svařit, ale přes jeho několikahodinovou snahu se nepodařilo kluky do závodu vrátit. Bylo nám to všem moc líto.
Všichni si navzájem sdělují zážitky a je jasné, že teprve teď mnohým dochází, do čeho se vlastně pustili a jaké terény se tady budou jezdit. A to mají za sebou teprve první etapu. Etapu na rozjezd.... ;-).
Po večeři se probírá itinerář na další den, a přestože občas někdo pronese nějakou poznámku, vládne při rozpravě mnohem větší ticho, než včera.
Úterý, druhá etapa, 140km.
Ráno se startuje podle losování, které proběhlo po večerní rozpravě, aby si první nemohli ztěžovat, že jedou pořád první a ti vzadu aby neremcali, že jedou pořád po rozhrabaném.
Závodníky čeká krátký přejezd na ostrý start v délce asi pěti kilometrů.
A pak už „tři, dva, jedna – JEĎ! Nejdřív známý výjezd na poloninu Boržava, pak přejezd po hřebeni na vrchol Magura, následně pětikilometrový sjezd k první kontrole,
zase výjezd s trochou blátivých zatáček na poloninu těsně pod nejvyšší vrchol Stoj, zase sjezd dolů ke druhé kontrole, potom přejezd přes nízké hřebeny a kus po asfaltu ke třetí kontrole.
Tady jsem s kamerou nejela, protože jsme se Sašou v půl páté ráno odjížděly vařit rozbité hliníkové součástky, jak již víte, bohužel zbytečně. Takže když jsme v jedenáct hodin přijely zpět do kempu, sedla jsem na motorku a vyrazila v protisměru, abych nafilmovala aspoň něco. První, koho potkávám, je HonzaM s Bebou v těsném závěsu.
Bebu jsem tak vyděsila svým protisměrným příjezdem, že kvůli mně zapadl do bláta a daroval tak nechtěně Honzovi několik drahocenných vteřin :-)). Chvíli kvůli tomu mám výčitky svědomí, ale jen chvíli :-))
Další půlhodinu ani noha. Sjíždím trojvýjezd, který budou kluci vyjíždět, a čekám na někoho, koho bych v něm mohla nafilmovat.
Konečně slyším v dálce vrčení motorek. Přijíždí Ondra na SuperEnduru se svými „nosiči vody“ :-)) na GasGasu a Husabergu. Radí se, kdo kterým výjezdem pojede, aby byl záběr co nejefektivnější, a už to pálí nahoru. Ondra si vybírá pravou stranu, nedbaje poznámky v itíku, že levá strana těsně kolem lesa je nejsnazší. Takže dvakrát odkládá, ale vyjíždí a budiž mu připsáno ke cti, že jako jediný na velké motorce nejel vlevo :-).
Pokračuji dál, po čtvrthodině potkávám Jindru na Husabergu a za dalších pět minut po něm Míru na Advíku. Míra mně docela děsí, protože používá slova jako „masakr“, „hardcore“, „neprojedou“ a nakonec prohlašuje, že jestli někdo s LC8 projede, bude mu celý večer platit pivo... Vydáváme se každý na svou stranu a ve mně začínají hlodat pochybnosti. O jakém místě to mluvil? Jasně, na prst v nose tahle etapa není, ale že by to bylo tak zlý? No jsou už dvě hodiny odpoledne a krom těchto čtyř jsem nepotkala živou duši.... to znamená, že závodníci už jsou šest hodin na trase.
S těmito neveselými myšlenkami v hlavě se pomalu blížím ke třetí kontrole a čím dál hůře mi jde zatáčet. Tohle už znám. Dívám se na přední kolo vlastně jen pro ujištění, že je opravdu prázdné. Montpáky má v brašně Hajnej a sem do hlubokých hvozdů kvůli mně těžko někdo pojede. Takže několik kilometrů jedu s prázdným předním kolem. Sqwer tak odjel skoro celou XLrallye, co bych nedokázala dojet pár kiláků já :-)). Žádná balada to sice není a rychlostní rekordy taky netrhám, ale civilizace je už na dohled. A ještě na bližší dohled je auto třetí kontroly. Prima. Jé, je tady Tomáš, ještě více prima :-). Společnými silami přezouváme přední kolo a já vyzvídám od holek, co říkají na trasu závodníci. Beba s HonzouM jsou údajně nadšení, kilometry jim perfektně sedí, trasa je pěkná a jeden výjezd prý jeli dvakrát, když nahoře nemohli věřit, že bychom tam opravdu poslali mastodonty. Přemítám, o jakém výjezdu je už podruhé řeč a nevím...
Kromě těch čtyř zatím nikdo další neprojel. Jsou tři hodiny odpoledne... jestli někteří závodníci nedojedou do pěti, mají holky z kontroly za úkol poslat je zpět do kempu po asfaltu, abychom je pak nestahovali za tmy někde z kopců.
Konečně přijíždí Stygofil a Kouba.
Mají toho dost, taky mluví o nějakém výjezdu, ale jen co dostanou razítko, hned zase jedou. Na čele mi přibývá vrásek a začínám se opravdu bát průšvihu. Po další půlhodině zastavují na kontrole Roman s Afrikou a dva Radkové na LC8. RadekR6 tiše hořekuje, že tohle není závod pro mastodonty, ale trial pro krosky a že v tom výjezdu strávili více než hodinu. Shodujeme se, že jde o výjezd potokem po skalkách. Když už někdo se štěstím nebo díky umění kamenné schody přeskočil, skončil v bahně nad nimi nebo ve strhaném výjezdu ještě výš. Vím, o čem mluví, ale že by to byl takový masakr?
Jsou čtyři hodiny odpoledne a přijíždí Jíra na LC8. Za ním nikdo. Upírám oči do zatáčky a modlím se, aby přijel. Prosím, prosím..... JO! Je tady!!! Aleš na GS 1150!
Když to projel boGSer, tak to JE trasa pro velké motorky a né že né :-). Děkuju Alešovi z celého srdce, ale ten mně sotva vnímá :-). V inkriminovaném výjezdu dokonce místním divákům nabídli 20 dolarů a pytlík oříšků za to, že je dostanou nahoru :-)). Oba s Jírou jsou vyčerpaní a potřebují dobrou čtvrthodinku na to, aby mohli zase pokračovat. Ale to nejtěžší mají za sebou, teď už určitě dojedou! Kluci šikovný! :-)
Aleš s Jírou odjíždějí a my dostáváme zprávu, že Zdeněk na Transalpu a Renek na GS800 vzdali po druhé kontrole a na trase už jsou jen čtyřkolky. Hajnej, který přijel před chvílí, zůstává s holkama, dokud nepřijedou 4kolky a já s fotografem Tomášem jedeme po trase do cíle. V lese pár set metrů od trojvýjezdu nás zastavuje déšť s kroupami, takže stojíme pod bukem promočení na kost a čekáme, až se to přežene. Bouřka naštěstí netrvá ani půl hodiny, sjíždíme zase se sluncem nad hlavou k výjezdům a už z dálky vidím jednu motorku nahoře a druhou uprostřed. Jíra a Aleš. LC8 stojí nad výjezdem a Aleš se právě podruhé pokouší jej zdolat. Marně. Bouřka udělala z naprosto pohodového výjezdu lepivou past. Dál než do půlky se Aleš není schopen vyškrábat. Jíra mizí v lese a po chvíli se zase vynořuje, aby nám sdělil, že bychom mohli zkusit ten výjezd objet. Cesta lesem není o moc lepší, je šikmá, plná kořenů, po dešti blátivá a boGSer se na ní neustále smeká, ale ve čtyřech lidech a za pomoci dvou lan se nakonec daří dostat GSo nad výjezd. Teď ještě tam dostat i nás. Tomáš jde dolů výjezdem, ale slovo „jde“ není zrovna to nejvhodnější. Spíš jede. Napůl po zadku, napůl po botách jako na lyžích. Ještě bude veselo... A taky, že je. Tenhle výjezd na prst v nose nedávám ani napodruhé a jen díky tomu, že nás Jíra a Aleš neopustili a zůstali s námi, se nám podařilo vytáhnout Advíka a Tomášovo GS 800 nahoru. Pouze Hajný na Africe vyjel sám (dojel nás, když dostal zprávu, že čtyřkolky vzdaly). Osmikilo jsme nahoru táhli jak burlaci lodě... dva kurty, čtyři lidi u nich a Hajnej v sedle. Nahoře všichni padáme vysílením, jsme totálně K.O. A přitom stačilo jen přijet pod výjezd před bouřkou a byli bychom nahoře co by dup, tak jako všichni ostatní.Neujeli jsme ani dvě stě metrů a už bylo zase všude sucho. Tohle byl od Svatého Petra teda hodně krutý žert ;-).
Zbytek etapy jedeme za klukama a ještě párkrát si navzájem pomáháme. Přece jenom, je sedm hodin večer, únava po celodenní dřině v sedle je značná a spolu s ní přicházejí i zbytečné chyby.
Přesně ve čtvrt na osm projíždíme bránou kempu. Moje obavy z ublížení na zdraví za "masakrální etapu" se kupodivu neplní, všichni na velkých mají oči navrch hlavy z toho, co všechno projeli, kluci na lehkých jsou spokojení, protože i pro ně to byla zajímavá trasa, takže všechno dopadlo dobře. Jírovi a Alešovi Saša penalizaci za pozdní příjezd odpouští, protože bez nich bychom se přes výjezd dostávali asi ještě hodně dlouho a včasný příjezd nestihli vlastně jenom kvůli nám.
Při večeři i po ní se pořád dokola probírají zážitky z této - jak se ukázalo- hodně náročné etapy a poměrně brzy po rozpravě, kde už všichni sedí tiše jak pěny a pilně zapisují kdejakou poznámku, se všichni rozprchnou do postelí. Nedivím se. :-)
Středa, třetí etapa, 90km
Na žádost čtyřkolkářů děláme ve startovním pořádku malou změnu: čtyřkolky startují jako první a za nimi motorky v obráceném pořadí, než v jakém startovaly první den, tedy jednička jede jako poslední.
Přejezd na ostrý start měří asi dvanáct kilometrů. Jedu dopředu po trase s úmyslem filmovat někde v blátě. Nadlidský úkol :-(. Všude je tak sucho, že tam, kde nám při najíždění tekly potoky vody, je teď pohodová dálnice. Škoda. Tohle sucho hodně degradovalo třetí etapu z poměrně náročné na naprosto jednoduchou.
Za mohutného burácení se kolem mě přehnaly čtyřkolky. Je to pěkný pohled, jak upalují pěkně v řadě a když se jedna zasekne, všechny ostatní čekají. Pěkná ukázka teamové práce.
Zastavuji u ojedinělých kaluží na hřebeni a než přijede Míra s Advíkem a píchne se do louže :-)), kecám s pasákem oveček. Jestli to někoho zajímá, tak moje Grace má na Ukrajině hodnotu 170 ovcí :-)). Když se Míra marně pokouší vydrápat se na ostrý břeh kaluže, přicházíme mu s pasákem na pomoc. Stačí jen malinko zatáhnout, aby mohl Míra pokračovat.
Na sjezdu do vesnice Oporec potkávám Petera na SuperTenere, jak uvažuje o odstoupení, protože přijel na závod po ose a nerad by pracně sháněl odtah. Když mu ale slíbuji, že už ho nic podobného včerejšku nečeká, pokračuje dále.
Dva závodníky filmuju v brodu a nestačím se divit, jak rychle hřeben nad městečkem Slavske přejeli. Nojo, kruci, je sucho.
Při najíždění jsme se tam mlátili v bahnitých kolejích a teď – darmo mluvit. Přichází docela zajímavý výjezd po velkých plochých kamenech, ale po zkušenostech ze včerejška už na nich nikdo nemá problém. Míjí mně předposlední závodník – Tumbleweed na Africe – , já se lepím za něj, projíždíme přes výletní místo s lanovkou Vysoký Vrch, kde piknikuje stovka lidí, z nichž ani jeden nezvedne pěst, aby zahrozil a sjíždíme kamenitým sjezdem do Volosjanky. Pak už jen pár kilometrů přes další hřeben a jsme v cíli.
Většina závodníků přijela už kolem oběda. Po včerejším martyriu to je pro mnohé vítaná změna :-). Stejně mně to ale mrzelo, stačilo, aby v noci přišla bouřka, a i tahle etapa by mnohé potrápila. No co už... kde nic není, ani čert nebere...
Odpoledne ubíhá v družném hovoru, prakticky poprvé mají účastníci možnost v klidu si popovídat kdo na čem jede a jak se mu daří.
Všichni se ptají, jak je možné že je zítřejší poslední etapa tak krátká a co že tam bude za masakr... odpovídám, že se žádný masakr konat nebude, že je to opravdu jen dojezdová etapka a že na ní není nic náročného. Hmmmm..... Tuhle větu mi pak několik lidí omlátilo o hlavu :-).
Čtvrtek, čtvrtá etapa, 60km
Vzhledem k délce trasy byl start posunut na devátou hodinu ranní. Čtyřkolky jedou zase první a všichni mají slíbeno malé překvapení. To překvapení mají objevit v cíli, kdy je Saša pošle do druhého kola :-).
Protože nepředpokládám, že bude co filmovat, půjčuju mého Advíka Jirkovi.77, aby si aspoň jednu etapu projel (jeho Advík onemocněl tři dny před odjezdem a tak Jirka trávil závod v křesílku na kontrolách, za což mu patří velký dík) a já zaujímám jeho místo první a jediné kontroly tohoto dne.
Nechám se dovézt autem do třetiny výjezdu na poloninu Boržava, který tentokrát kluci pojedou shora dolů, rozkládám svoji kontrolorskou židličku ve stínu smrků, otevírám knížku a čekám na prvního závodníka. V půl jedenácté se jako ďas přiřítí Kouba a hned se ptá, jestli to překvapení byl ten úvodní výjezd. Já stále ještě s úsměvem odpovídám, že překvapení ho teprve čeká. Na víc už není čas, Kouba honí každou minutu, takže se mu jen podepíšu do karty a on peláší pryč.
Uběhlo půl hodiny a nikde nikdo. Přilítnul HonzaM a sdělil mi, že jestli čekám na velké, tak jsou všichni ve výjezdu. Pak přijely čtyřkolky a oznámily mi, že všichni na velkých stojí zasekaní ve výjezdu. Po hodině přijeli další kluci a opět jsem slyšela, že velcí se tahají ve výjezdu. Volá Saša – že jí psal Hajnej, aby do druhého kola pouštěla jen čtyřkolky, jednoválce a lehké, protože velké výjezd podruhé nedají. Safra safra.... co je zase tohle? Ten výjezd hned po startu nebyl úplně easy, ale že by byl tak brutální... to snad ne...
Jediný, kdo kolem mne za ty čtyři hodiny z velkých projel, byl Ondra na SuperEnduru.
Když v jednu hodinu odpoledne přijel v druhém kole HonzaM a suše podotknul, že pořád jsou všichni velcí ve výjezdu, začalo mi být špatně. Každého z lehkých jsem se ptala, jak to tam vypadá a nikdo pro mě neměl dobrou zprávu: všichni hlásili to samé: tahají se ve výjezdu. Jedna z posledních zpráv byla, že Hajnej to klukům na jejich motorkách vyjíždí nahoru, aby vůbec mohli pokračovat. Nachodila jsem kolem židličky asi dvacet kilometrů nervózním krokem... Ve tři hodiny odpoledne přijeli první mastodonti: Roman na Africe a RadekR6 na LC8. Sotva mluvili a sotva se drželi řídítek. Po nich už to šlo rychle, čtyřkolky, Tumbleweed na Africe, Zdeněk na Transalpu, Jíra na LC8 – bohužel bez Aleše na GS 1150, který musel odstoupit kvůli prosakující brzdě. Z toho jsme byli všichni hodně smutní.
Můžu si sbalit fidlátka a nechat se Hajným odvézt do kempu. Strach mám pořádný. Poslední etapa, slibuju jim kochačku a pohodičku a oni se kluci čtyři hodiny trápí v kamenitém výjezdu zhruba 300 metrů dlouhém.
Ale je vidět, že soutěžní duch prostoupil všechny zúčastněné. Nejen, že si navzájem (až na jednu vyjímku) všichni pomáhali kousat se nahoru, ale nikdo nechtěl vzdát. Nikdo nenadával, že byl ten úsek příliš těžký. Chtěli projet – a projeli. S pomocí, větší či menší, ale projeli a závod dokončili.
Až do pozdních nočních hodin ze všech stran bylo možné zaslechnout slovo „výjezd“ :-)). Pro všechny to byl zážitek s velkým Z :-)
Po večeři přišel zlatý hřeb programu: vyhlášení výsledků. Měla jsem tu čest vyhlásit zvláštní cenu, Pohár stavitelů trati. Tu si odnesl Aleš na GS 1150, protože téměř celou trať projel na suverénně nejtěžší a nejneohrabanější motorce a projel ji díky své obrovské nezdolné vůli a špičkovému jezdeckému umění.
No a tím první ročník Motoráj Maratonu na Ukrajině skončil.
Jaký byl doopravdy, to ví jenom účastníci. Můžeme popsat stohy papírů a stejně se nám nepodaří přenést na čtenáře ani třetinu toho, co jsme všichni společně prožívali v karpatských kopcích.
Na závěr bych vyzdvihla dva poznatky:
- že na jednu stranu se všichni závodníci večer lepili před výsledovkou porovnávajíce své časy a na druhou stranu každý z nich šel pomoct jinému, když to na trase potřeboval. Byly místa, kde opravdu všichni pomáhali všem i několik hodin v kuse. Nepomoct znamenalo získat třeba hodinový náskok. Nebo taky ujet sto metrů a zůstat bezradně trčet mezi kamením a modlit se, aby někdo přijel a pomohl.
- že ač bylo na trase cokoli, co se mohlo zdát jako neprůjezdné, šílené nebo masakrální, šli do toho všichni a všichni společně bojovali o každý metr, až se probojovali do cíle. Nevzdali to.
A snad ještě poznámka ke čtyřkolkářům: první dvě etapy prakticky nedělali nic jiného, než pomáhali motorkám, přestože oni sami jeli závod a bojovali o minuty. Žádná řevnivost mezi 4kolkáři a motorkáři se nekonala, všichni si navzájem pomáhali a v depu si pak kupovali pivo. Že by ty řeči o znesvářených táborech na webu byly jen nafouknutá mýdlová bublina? ;-)
Takže co vy ostatní, kteří jste museli jet sbírat mořské ježky s manželkou, okopávat řípu tetičce nebo prostě jen "nemáte závodní ambice"? :-)) Co příští rok? Zkusíte to taky? Najdete odvahu ukázat sami sobě, kde máte své hranice? A naleznete v sobě kuráž ty hranice pokořit? Jak praví jedno moudré přísloví: Ke každému vítězství je nezbytná alespoň kapka odvahy případně nezvítězit!
Fotogalerie Motoráje
Reportáž Franty na X-challenge a jeho fotografie na Roadendronu (rolujte dolů po stránce)
Video z kamery, kterou měl Franta na přilbě.
Komentáře
Přehled komentářů
Jednou jsem s Vámi byl na Vysočině na 600XT a bylo to moc pěkný. Nyní mám mastodonta a přiznám se, že asi nemám dost sil na takovouto cestu. Proto se vrátím k TT 600 a pojedu zbaběle rád příště tedy pakliže budu moci i pomoci. Píšeš moc poutavě. A jsi frajerka, klobouk dolů. Gatě si radši nechám...
Jednim slovem nádhera
(Jurek-SCRC, 5. 10. 2009 22:09)
Moc krásné snímky a čtení. Díky Leni.
Jurek
dík za výbornou akci
(tumbleweed, 20. 9. 2009 20:57)Výborná reportáž, teda až na jednu vyjímku.
Jako bych tam byl
(Ondra Varan, 10. 9. 2009 23:44)Moc rád jsem si tuhle reportáž přečetl,díky.
Znovu DÍKY! :)
(Aleš GS 1150, 7. 9. 2009 19:19)Krásná reportáž! I když často na ukrajinský kopce, výjezdy, sjezdy, šutry a bahno vzpomínám, tohle mě fakt dostalo... Takže kromě výborný reportáže DĚKUJU Tobě a Hajnýmu (a samozřejmě všem ostatním) za neskutečnej zážitek! Byl to masakr, ale skvělej. A příští rok znovu, pěkně prosím, a potom zas... Bohužel na rallye nejedu, tentokrát sem to já s těma mořskejma ježkama a řípou u tetičky, což mě trochu mrzí, rád bych Vás zase viděl. Držim palce!
Na viděnou na Rallye!
(jirka F.LC8 Adv, 5. 9. 2009 16:46)Taky Vás rád uvidím! A už se těším! Jak to bude dlouhé??? Bude už hotové to videjko???? Ahoj Jirka!
Pro Frantu
(Klasika, 5. 9. 2009 6:21)
:-)) Ano, byl to ten pán :-)) Bohužel v každé skupině se najde takováhle černá ovce. Ale teď už to ví a věřím, že příště bude tahat a strkat a táhnout s vámi :-)
Jsem moc ráda, že jsem Tebe a Aleše poznala a těším se na viděnou na Rallye :-)
Ještě jedno dik!
(jirka F.LC8 Adv, 4. 9. 2009 22:46)V reportáži....(až na jednu vyjímku)......Děkuju!To jsem si musel ulevit,že ti to zustalo v paměti! Byl to ten můj výstup s "tím pánem"na tvé kontrole??
Díky!Díky!Díky!
(jirka F. LC8 Adv, 4. 9. 2009 22:38)
Díky,za Vámi skvěle pripravenou trať!
Díky,za nové a dosud nepoznané zážitky!
Díky,za reportáž,při jejímž čtení jsem si to dal znovu!
Díky, že to příští rok s Hajný najedete znovu. Prosím a doufám!
A že je vás víc komu se to dostalo pod kůži??????
Dobrá práce.
(Charlie, 4. 9. 2009 17:21)Díky, za skvělou reportáž, a za vše co pro nás s Jiřím připravujete.
opět pochvala
(Slim, 4. 9. 2009 15:18)Opět moc hezky sepsaná reportáž, jde ti to stejně dobře jako ježdění. Úplně jsem si tu atmosféru dovedl představit.
:-)
(Hajnej, 4. 9. 2009 9:48)
Je vidět, že i po pauze Ti to píše pořád stejně dobře :-)
Jen by bylo zajímavý, co by jsi tu psala účastnit se jako závodník :-)
Závidím
(Pelikán, 30. 12. 2009 12:17)